Staršovstvo na posledních setkáních hodně řešilo koncepční otázky jak fungovat jako velký sbor. Zde je pár východisek, myšlenek.
Jak náš sbor roste, potřebujeme měnit některé jeho struktury a způsob organizace. Samotné změny struktur ale myslím nestačí. Vedle nich potřebujeme také trochu proměnit způsob, jakým o společném životě sboru přemýšlíme. Ve větším společenství totiž snadno vznikne situace, kdy je člověk obklopen mnoha lidmi, chodí na bohoslužby, možná slouží, a přesto může zůstávat do určité míry anonymní a s tím, co prožívá, sám. Dobře nastavená struktura může pomoci, ale sama nezajistí, že každý bude mít ve sboru své místo mezi lidmi, kteří ho znají, všimnou si ho a budou ho umět nést.
Proto bychom chtěli postupně posilovat jednoduchou myšlenku kde spolu sloužíme, tam spolu také žijeme. A kde spolu žijeme, tam se také navzájem neseme. Prakticky všechno, co ve sboru děláme, děláme jako Kristovo tělo. Lidé, se kterými připravujeme bohoslužbu, vedeme děti nebo mládež, hrajeme v kapele, vítáme příchozí nebo připravujeme občerstvení, proto nejsou pouze naši spolupracovníci. Jsou to především naši bratři a sestry.
To znamená, že když spolu sloužíme, nezáleží nám jen na tom, aby byla služba dobře udělaná. Záleží nám také na lidech, se kterými ji děláme. Zajímá nás, jak se jim daří, z čeho mají radost, s čím zápasí a jak rostou ve víře. Když někdo prochází těžkým obdobím, můžeme ho povzbudit, naslouchat mu, modlit se za něj nebo mu prostě dát najevo, že na to není sám.
Právě tuto obyčejnou vzájemnou péči můžeme nazvat základní pastorací a formací. Není vyhrazena jen kazatelům a starším. V určitém smyslu patří k životu celé církve. Jako členové jednoho těla se učíme všímat si jeden druhého, navzájem se nést a povzbuzovat k věrnosti Kristu.
V tomto mají důležitou roli vedoucí služebních týmů i malých skupinek, i když u každého trochu jiným způsobem. Vedoucí služebního týmu přirozeně přemýšlí především o tom, zda služba funguje a zda je všechno dobře připravené. Chtěli bychom ale, aby se služební týmy, tam, kde je to alespoň trochu možné, postupně stávaly také místem duchovní formace a základní vzájemné pastorace.
U malých skupinek je vztahový rozměr součástí jejich samotného smyslu. I tam ale může snadno převládnout starost o program co budeme studovat, o čem budeme mluvit. Dobrý program je důležitý, ale skupinka je především společenstvím konkrétních lidí, kteří spolu sdílejí život a víru. Pro vedoucí obou těchto prostředí proto mohou být důležité dvě jednoduché otázky: Jak se mají lidé, které vedu? Jak žijí svůj život s Kristem?
Jde tedy především o vědomí, že jako vedoucí nevedu jen službu nebo nepřipravuji jen program, ale vedu konkrétní lidi, a mám tak vůči nim také určitou pastýřskou odpovědnost.
Některé situace samozřejmě přesahují možnosti vedoucího. Pak je dobré povzbudit člověka, aby se obrátil na kazatele, staršího nebo někoho dalšího, kdo může pomoci, případně vyhledal odbornou pomoc. Pokud je to vhodné, můžeme mu pomoci takovou pomoc najít nebo ho při tom doprovodit.
Jak to může vypadat?
Ve služebním týmu může být začátek velmi jednoduchý. Neptat se jen: „Máme všechno připravené?“, ale někdy také: „Jak se máte?“ Věnovat několik minut krátkému biblickému zamyšlení. Modlit se nejen za to, aby Bůh požehnal tomu, co společně děláme, ale také jeden za druhého. Vědět něco o tom, co lidé v týmu právě prožívají. Tak se může tým, který vznikl kvůli určité službě, postupně stávat také místem, kde lidé duchovně rostou a kde se učí jeden druhého nést.
U skupinky může jít spíš o to, aby vztahy nezůstaly ve stínu programu. Někdy může být důležitější než dokončit připravené téma dát prostor tomu, co někdo právě prožívá. Všímat si, kdo se raduje, kdo prochází těžkým obdobím, kdo se začíná vzdalovat nebo kdo potřebuje povzbudit. Skupinka pak není jen místem, kde společně něco probíráme, ale společenstvím, kde spolu také žijeme.
V obou případech může někdy stačit všimnout si člověka, zeptat se, jak se opravdu má, naslouchat mu, nabídnout společnou modlitbu nebo si na něj vzpomenout během týdne.
Současně je důležité připomínat jednoduché pravidlo důvěrnosti: Co někdo osobního sdílí v soukromém rozhovoru, na skupince nebo ve služebním týmu, nepředáváme bez jeho souhlasu dál.
Také vedoucí potřebuje pastorační péči
Vedoucí by ale neměl zůstávat odkázán jen na podporu lidí ve své skupince nebo služebním týmu. Tak jako má on pastýřskou odpovědnost za lidi, které vede, potřebuje i on někoho, kdo se zajímá o něj. Proto bychom chtěli, aby každý vedoucí věděl, kdo z kazatelů nebo starších je tu také pro něj – kdo se ho občas zeptá nejen na to, jak se daří jeho službě, ale také na to, jak se daří jemu samotnému, jak prožívá svůj vztah s Bohem, co ho těší a s čím zápasí.